Bohatou řadu gotických plastik z jihlavských kostelů doplňuje krásná socha Madony. V jihlavském městském muzeu je uloženo jedinečné umělecké dílo. Její původ naznačuje jen střízlivá zpráva v muzeálním seznamu, kde lze zjistit, že v roce 1905 ji daroval muzeu farář P. Kvapil z Vílance. Proto od té doby se označuje tímto jménem.
Dnes je madona umístěna ve vestibulu muzea. Je vyřezaná z bukového dřeva a má výšku 86 cm. Její šat je obarven modře a červeně, ale nátěr je silně otřelý. Největší poškození jeví Jezulátko v matčině náručí, jemuž chybí část levé ručky. Obě figury byly značně prolezlé červotočem, ale odbornou konzervací zachráněny před úplnou zkázou.
Náleží také k tzv. „krásným Madonám“ a třebaže nebyla prvořadým dílem, má v sobě všechny znaky mistrovského díla. Její postava je lehce zvlněna do typicky gotického „S“, hlava nesoucí malou korunku je ušlechtilá, tělo je zahaleno pláštěm, tvořícím množství ladných záhybů směřujících jedním koncem k ruce, na níž sedí malé Jezule, dotýkající se jednou dlaní matčiny hrudi. Druhou ruku má Madona nataženou od těla, jakoby třímala v prstech žezlo, které však chybí. Madona má rozhalen plášť a ukazuje štíhlé tělo oblečené v dobový přiléhavý šat, jemuž podobný má gotická sv. Barbora z chrámu minoritského. Její jemná tvář prozrazuje vznešený, ba královský klid mateřského štěstí. Nahé dítě je však zobrazeno v pohybu, neboť vztahuje ulomenou ručku po neskutečném žezlu.
Vílanecká madona je třetí jihlavskou dřevěnou sochou s Jezulátkem v náručí. Je třetí místní variantou gotických Madon a představuje nejmladší typ, v němž neznámý umělec dokonale vystihl tělesné proporce.
Zušlechtěný realismus celého uměleckého podání sochy je důkazem pokročilého umění, které bez nesnází vyjadřuje zamyšlený plastický účin. Proto je třeba datovati vznik sochy daleko později snad až k r. 1465. Nelze pochybovat, že Vílanecká Madona byla původně určena pro výzdobu nám dnes neznámého chrámu, ale její poměrně malá výška by odpovídala menšímu prostoru, v němž kdysi stála nebo pro který byla určena.
