Udělení znaku a vlajky obci Vílanec
Jak vypadá náš obecní znak a vlajka
Dne 10. září 2020 byly předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radkem Vondráčkem, jeho zákonným rozhodnutím č. 66 uděleny obci Vílanec právoplatný znak a vlajka s následujícími popisy:
Znak:
V modro-zeleně sníženým stříbrným vlnitým břevnem děleném štítě nahoře stříbrný květ tolije bahenní se zlatým středem
Vlajka
List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a zelený, v poměru 7:2:3. V modrém pruhu bílý květ tolije bahenní se žlutým středem. Poměr šířky k délce listu je 2:3.
Zdůvodnění heraldika PhDr. Zdeňka Kubíka, (ten podobu znaku a vlajky připravil), proč znak a vlajka vypadají právě takto, a z čeho při svém návrhu vycházel, si můžete přečíst zde:
· Heroldská (čili geometrická) figura stříbrného (tj. bílého) vlnitého břevna (tedy vodorovného pruhu), dělícího štít, jasně symbolizuje řeku Jihlávku, tvořící část hranic katastru, ale i její zdejší přítoky s rybníky.
· Dominantní modrá barva šítu s obecnou (čili všeobecně známou) figurou stříbrného (tj. bílého) květu tolije bahenní se zlatým (tj. žlutým) středem odkazuje na přírodní rezervaci Vílanecké rašeliniště, mokřad (viz modrá barva) se vzácnou květenou (viz výrazný květ jedné z chráněných rostlin).
· Zelená barva (v tzv. patě čili dolní třetině) štítu zastupuje ves Loučky (proto zelená barva), část obce Vílanec. Jedná se tak (částečně) o tzv. mluvící znamení, název vyjádřený symbolem, ve smyslu známé latinské sentence „nomen omen“ neboli „jméno znamení“.
Pro informaci doplňuji, že dle základních heraldických pravidel se v každém znaku používají i popisují tzv. tinktury, tj. kovy (zlato a stříbro, zobrazované v praxi žlutě a bíle) a barvy (červená, modrá, zelená, černá), výjimečně (odůvodněně) i doplňková tzv. přirozená barva (např. hnědá u kmene stromu, nebo srsti některých zvířat atd.). Přičemž platí poměrně striktní podmínka o (kontrastním a střídavém) kladení „kovů na barvy“ nebo „barev na kovy“ (čili kovových figur v barevných polích štítu nebo naopak barevných figur v kovových polích štítu).
Heraldické figury dělíme na tzv. heroldské (tj. geometrické, pole štítu členící) a obecné (tj. všeobecně známé), vždy ale náležitě (pouze dvourozměrně) stylizované. Stranově (vpravo, vlevo) se znak odborně blasonuje (tj. terminologicky přesně slovně popisuje) jen z pohledu štítonoše (jeho pravé ruky), nikoliv pozorovatele štítu, proto (zdánlivě) obráceně, není-li osově souměrný, jako v tomto případě.
Kresba znaku i vlajky se může v průběhu času (desetiletí i staletí) měnit a mírně autorsky odlišovat (nejde o logotyp či chráněný průmyslový vzor a značku), ale právě popisem v dekretu předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky závazně definovaná podstata zůstává (všechny uvedené tinktury a figury v dané kompozici štítu znaku i listu vlajky či praporu) a musí být takto přesně a důsledně vždy (nyní i v budoucnu) dodržena.
Na stožár vztyčovaná obecní vlajka (nebo prapor, pevně spojovaný s žerdí) opakuje všechny výše popsané tinktury a figury jejich převedením ze (svislého) štítu znaku do (vodorovně) obdélníkového listu vlajky (praporu) o stranovém poměru šířky k délce 2:3 (daném státní vlajkou České republiky).
Pouze znakové vlnité břevno je logicky zjednodušeno do podoby bílého vodorovného pruhu, neboť k jeho vlnění dochází přirozeným vláním ve větru. Jedná se o heraldicko-vexilologickou vlajku (prapor), jejíž výhodou je (díky figuře květu) její nezaměnitelnost s jinými pruhovanými vlajkami a snadná identifikovatelnost (i laikem), že náleží k daném znaku obce, z něhož vychází. Vzájemný poměr tří vodorovných pruhů, modrého, bílého a zeleného je 7:2:3.
V případě popisu vlajky (praporu) se ale, na rozdíl od blasonu znaku, nikdy nemluví o zlaté a stříbrné tinktuře kovu, tak jako na hmotově pevném štítě (kde se plátkový kov dříve skutečně používal), ale vždy žluté a bílé barvě (vlající) tkaniny, z níž se vyrábí, bez zbytných černých obrysových kontur, žádoucích jen ve štítu znaku (zvláště při jeho černobílém provedení na razítku atd. apod.).
PhDr. Zdeněk Kubík
heraldik a vexilolog
Jak vypadá náš obecní znak a vlajka
Dne 10. září 2020 byly předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radkem Vondráčkem, jeho zákonným rozhodnutím č. 66 uděleny obci Vílanec právoplatný znak a vlajka s následujícími popisy:
Znak:
V modro-zeleně sníženým stříbrným vlnitým břevnem děleném štítě nahoře stříbrný květ tolije bahenní se zlatým středem
Vlajka
List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a zelený, v poměru 7:2:3. V modrém pruhu bílý květ tolije bahenní se žlutým středem. Poměr šířky k délce listu je 2:3.
Zdůvodnění heraldika PhDr. Zdeňka Kubíka, (ten podobu znaku a vlajky připravil), proč znak a vlajka vypadají právě takto, a z čeho při svém návrhu vycházel, si můžete přečíst zde:
· Heroldská (čili geometrická) figura stříbrného (tj. bílého) vlnitého břevna (tedy vodorovného pruhu), dělícího štít, jasně symbolizuje řeku Jihlávku, tvořící část hranic katastru, ale i její zdejší přítoky s rybníky.
· Dominantní modrá barva šítu s obecnou (čili všeobecně známou) figurou stříbrného (tj. bílého) květu tolije bahenní se zlatým (tj. žlutým) středem odkazuje na přírodní rezervaci Vílanecké rašeliniště, mokřad (viz modrá barva) se vzácnou květenou (viz výrazný květ jedné z chráněných rostlin).
· Zelená barva (v tzv. patě čili dolní třetině) štítu zastupuje ves Loučky (proto zelená barva), část obce Vílanec. Jedná se tak (částečně) o tzv. mluvící znamení, název vyjádřený symbolem, ve smyslu známé latinské sentence „nomen omen“ neboli „jméno znamení“.
Pro informaci doplňuji, že dle základních heraldických pravidel se v každém znaku používají i popisují tzv. tinktury, tj. kovy (zlato a stříbro, zobrazované v praxi žlutě a bíle) a barvy (červená, modrá, zelená, černá), výjimečně (odůvodněně) i doplňková tzv. přirozená barva (např. hnědá u kmene stromu, nebo srsti některých zvířat atd.). Přičemž platí poměrně striktní podmínka o (kontrastním a střídavém) kladení „kovů na barvy“ nebo „barev na kovy“ (čili kovových figur v barevných polích štítu nebo naopak barevných figur v kovových polích štítu).
Heraldické figury dělíme na tzv. heroldské (tj. geometrické, pole štítu členící) a obecné (tj. všeobecně známé), vždy ale náležitě (pouze dvourozměrně) stylizované. Stranově (vpravo, vlevo) se znak odborně blasonuje (tj. terminologicky přesně slovně popisuje) jen z pohledu štítonoše (jeho pravé ruky), nikoliv pozorovatele štítu, proto (zdánlivě) obráceně, není-li osově souměrný, jako v tomto případě.
Kresba znaku i vlajky se může v průběhu času (desetiletí i staletí) měnit a mírně autorsky odlišovat (nejde o logotyp či chráněný průmyslový vzor a značku), ale právě popisem v dekretu předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky závazně definovaná podstata zůstává (všechny uvedené tinktury a figury v dané kompozici štítu znaku i listu vlajky či praporu) a musí být takto přesně a důsledně vždy (nyní i v budoucnu) dodržena.
Na stožár vztyčovaná obecní vlajka (nebo prapor, pevně spojovaný s žerdí) opakuje všechny výše popsané tinktury a figury jejich převedením ze (svislého) štítu znaku do (vodorovně) obdélníkového listu vlajky (praporu) o stranovém poměru šířky k délce 2:3 (daném státní vlajkou České republiky).
Pouze znakové vlnité břevno je logicky zjednodušeno do podoby bílého vodorovného pruhu, neboť k jeho vlnění dochází přirozeným vláním ve větru. Jedná se o heraldicko-vexilologickou vlajku (prapor), jejíž výhodou je (díky figuře květu) její nezaměnitelnost s jinými pruhovanými vlajkami a snadná identifikovatelnost (i laikem), že náleží k daném znaku obce, z něhož vychází. Vzájemný poměr tří vodorovných pruhů, modrého, bílého a zeleného je 7:2:3.
V případě popisu vlajky (praporu) se ale, na rozdíl od blasonu znaku, nikdy nemluví o zlaté a stříbrné tinktuře kovu, tak jako na hmotově pevném štítě (kde se plátkový kov dříve skutečně používal), ale vždy žluté a bílé barvě (vlající) tkaniny, z níž se vyrábí, bez zbytných černých obrysových kontur, žádoucích jen ve štítu znaku (zvláště při jeho černobílém provedení na razítku atd. apod.).
PhDr. Zdeněk Kubík
heraldik a vexilolog
vlajka
